Jan Hermansson, 6. dan Aikikai, se narodil v roce 1942. S aikido začal v roce 1961, když se předtím věnoval judo. Byl to právě on a jeho učitel judo Gerhard Gosen, kdo založil aikido ve Švédsku. V roce 1965 odcestoval do Japonska, kde začal cvičit v Hombu Dojo. Bylo to v době kdy se Evropani v Hombu dojo dali spočítat na jedné ruce. Zde cvičil s O Senseiem, s Tohei senseiem a dalšími velkými učiteli a legendami aikido, setrvávajíc v Japonsku do roku 1980, kdy se vrátil zpět do Švédska. Kromě aikido a mnoha jiných věcí také cvičil jodo („umění boje s tyčí“) spolu s Don Draegerem (autor knihy Asijská bojová umění, která u nás vyšla v minulém roce). Po nějakou dobu byl v Japonsku profesionálním zápasníkem. Od roku 1980 je instruktorem ve Farsta Aikido klubu ve Stockholmu a samozřejmě též na mnoha seminářích. Jan Hermansson je osoba v Hombu dojo i ve Švédsku velmi dobře známá a velice vážená.
V době od 30. srpna do 1. září proběhl na Hradě Nečtiny nedaleko Plzně seminář aikido pod vedením pana Jana Hermanssona ze Švédska. Pan Hermansson je v historii aikido velmi zajímavou a svéráznou postavou. O jeho nebývalé síle koluje tolik historek, jako snad o žádném jiném zápasníkovi. Sám dokázal otočit do protisměru malý zaparkovaný náklaďák. Namyšlenému japonskému studentovi, poskytl, za svého působení v Hombu dojo, nevšední pohled na Tokio, držíc jej jednou rukou venku z okna. Zde se vám pokusíme přiblížit rozhovor, jenž byl s tímto bezpochyby výjimečným člověkem, pamětníkem starého Hombu dojo, učiněn.
Jak často jezdíte do ciziny?
Jednou za rok jezdím do Malmö. (Pro ty kdo nerozumí – starý švédský vtip, neboť Malmö, ležící na spodním okraji Švédska před 300 lety patřilo k Dánsku. pozn. aut.)
Myslel jsem do zahraničí.
Á, ano. Jednou jsem byl v Oslo.
Jak se vám líbila pražské ZOO?
Těch šest hodin bylo málo. Chtělo by to rozdělit návštěvu alespoň do dvou dnů.
Které ze zvířat se vám nejvíce líbilo?
Jak již jsem povídal při tréninku. Lev, tygr a jaguár a jejich neuvěřitelně dokonalý a harmonický pohyb.
Někdo říkal něco o zápase (wrestlingu)?
Ano. Dva roky. Byl to profesionální zápas.
Bylo těžké se dostat mezi profesionály?
Když jsem se poprvé přišel ucházet o místo profesionálního zápasníka, zeptal se mě manažer, kolik vážím. Uvedl jsem asi 75 kg, načež jsem byl odmítnut. Bylo to málo. Půl roku jsem dřel v tělocvičně až jsem vážil 90 kg a byl jsem přijat.
Co úrazy?
Nehody se stávají všude, ale zápasníci si dávají pozor, aby se nezranili. Tohle se trochu liší od reálného zápasu, protože tady se jedná o naprostou spolupráci obou wrestlerů. Dokáží neuvěřitelné věci. Veliký důraz je kladen na dokonalé načasování a také na tvrdý trénink.
Trénují spolu wrestleři před zápasem?
Někdy snad ano, ale to je pochopitelně naprosto utajené. U špičkových wrestlerů ale většinou žádný předchozí trénink není. Jsou na takové úrovni, že to nepotřebují. Dokáží spolu pracovat okamžitě.
K celkovému dojmu přispívá samozřejmě také rozhodčí (ten je někdy např. inzultován atd.) a reportéři. Víte, přirovnal bych tuhle práci k iluzionistům. Také víte, že je to trik, ale vidíte to opravdově, reálně. Existuje také plno tajných a střežených triků, na kterých práce vrcholných zápasníků spočívá.
A lidé v hledišti, věří tomu?
Většinou ano, alespoň pokud se jedná o opravdu dobrý wrestling, kde je někdy vidět třeba i krev.
Líbilo se vám to?
Když jsem byl nahoře. Je to stejné jako v sumo. Každý se nemůže dostat nahoru. Protože jednou se váš pokrok zastaví a vy se musíte rozhodnout jak dál. Dostat se na špičku znamená roky tvrdé práce, tomu musíte podrobit celý způsob života, a i tak je to otevřeno jen několika jedincům. Musíte se rozhodnout: ano nebo ne, nevyděláváte peníze.
Proč jste vy přestal?
Manželce se to nelíbilo, mnoho jsem cestoval.
Co Hombu dojo na vaše aktivity jako zápasníka?
Oficiálně se to snad asi příliš nelíbilo, ale na druhou stranu, někteří lidé, když mě viděli v televizi, mi poplácávali po rameni a fandili mi.
Víme o vás, že jste majitelem (či spolumajitelem) několika kasin ve Švédsku. Jak jste se k tomu dostal?
Na konci roku 1974, v Japonsku, jsem v novinách viděl inzerát hledající dealery pro kasina. Do té doby tam žádná kasina nebyla. Byl jsem vybrán do měsíčního kurzu, kdy nás přijeli školit lidi z Las Vegas.
Jak je to s výhrami?
V Japonsku nelze vyhrát peníze, to zákon nepřipouští. Můžete vyhrát věcné ceny, ne peníze.
V Tokiu jste si tam mohli zanechat výhru v žetonech a příště si ji vyzvednout a hrát o ni. To bylo, ale jen v Tokiu. Pracoval jsem i kasinu, které spolupracovalo s Yakuzou (jap. mafie – pozn. aut.), tam bylo možné vyhrát peníze. Mám ale všechny prsty, což neplatilo o všech mých spolupracovnících. Teď ve Švédsku se zabývám kasiny legálně.
Jak to bylo v vaším pobytem v Japonsku co se týče víza?
Na začátku jsem měl 90ti denní turistické vízum, které jsem postupně prodlužoval, až mi vydrželo dva roky. Pak už mi ho ale odmítli prodloužit. Nechal jsem si napsat doporučující dopis od Hombu Dojo a s tím jel do Koreje. Tam jsem požádal o kulturní vízum. Správně jsem tam měl čekat tři týdny než jej vystavili, ale já se ještě ten den vrátil zpátky. Pak jsem jako profesionální zápasník měl entertainment vízum (umělecké, zábavní).
Proč jste vůbec odcestoval do Japonska?
Přišel jsem do Japonska studovat nejen aikido, ale hlavně judo a karate. Tradiční aikidistické Hombu dojo fungovalo na rodinném principu, kde věnovali všem, kteří to mysleli s tréninkem vážně. Na rozdíl od masové výuky v karate a judo. Hodiny byly velmi zajímavé a tak jsem je navštěvoval víc a víc. Také O Sensei, který byl velice zajímavý člověk, mě velmi přitahoval.
Jak vypadaly tréninky v té době?
Byly dva ranní. Od šesti do půl osmé. A asi od osmi do půl desáté. První trénink měl Kisshomaru Ueshiba (dnes Doshu), Shimizu nebo Osawa sensei. A tři odpolední, kde se střídali Tohei, Saotome a Arikawa sensei.
A O Sensei?
Dojo a jeho dům byly společné. Když chtěl O Sensei do kanceláře, musel přejít přes dojo. A to se někdy zastavil a mluvil a mluvil a mluvil, pak něco ukázal, někoho hodil. V kanceláři kouřil – to je dnes tajemství, tenkrát nebylo – nebo něco vyřizoval.
Tohei sensei měl asi hodinu týdně.
Shioda už neměl z Hombu nic společného. Tomiki ho moc naštval. O Sensei neměl rád soutěže.
Na co kladl O Sensei důraz při výkladu aikido, jednalo se víc o boj nebo o filosofii?
Co O Sensei řekl, tomu nikdo nerozuměl. Ptal jsem se Japonce, co uměl dobře anglicky, ale ani on nechápal význam. Několikrát jsem se setkal s japonským spisovatelem Mishimou (Yukio Mishima – jap. prozaik a dramatik 1926-1970 – pozn. aut.). To bylo podobné. Jemu také nikdo nerozuměl.
Kdo byl mimo O Senseie váš nejoblíbenější učitel?
Na začátku Arikawa. Také Saito, on je velice dobrý pedagog. Tohei sensei byl také velice oblíbený.
Jaký byl O Senseiův postoj k ostatním bojovým uměním? Zmiňoval je?
Když byl O Sensei mladý, studoval různé styly. Asi je zmiňoval. Moc jsem mu nerozuměl.
Studoval jste také jodo.
Cvičil jsem u Shimizu senseie. On učil i Nishio senseie. Tenkrát byla cena za hodinu 500 yenů, což byl dolar a půl. V té době jsme platili dolar a půl za hodinu desetidanovému učiteli a zdálo se nám to moc. Cvičil jsem také s Don Draegerem. Tenkrát stály 3000 yenů turecké lázně dneska tolik stojí doprava.
Pokud nyní čekáte nějaká slova chvály, která si autoři často žádají od interviewovaných, čekáte marně, neboť toto byl skutečně konec rozpravy. Avšak pokusím se interpretovat zde slova, která pan Hermansson řekl přede všemi na úplný závěr semináře:
„Chtěl bych přirovnat aikido k hudbě. Posloucháte-li někdy rádio, televizi, magnetofon, většinou veškerý ten zvuk či hudbu prostě jen slyšíte, jen o něm víte. Ale pak přijde třeba vaše oblíbená skladba. A to najednou nasloucháte celým tělem a možná se i začnete pohybovat v jejím rytmu. A tuhle skladbu si pak pamatujete celý den. Je to jen vaše skladba, která se líbí jen vám a někomu se zase líbí jiná. A tak i v aikido, když prvně přijdete na trénink, jen se hýbete a vykonáváte nějaké pohyby. Ale jednou třeba přijde den, kdy se pohne při nějaké technice celé vaše tělo. Uděláte ji zcela jinak. A vaše tělo vám začne říkat: víc! A tak jako každý má svou oblíbenou skladbu má každý svou oblíbenou techniku u které zná mnoho forem.“
Stáž, které se zúčastnilo asi 60 cvičících, se konala pod záštitou České konfederace bojových umění, Aikido Dojo Plzeň a Aikido klub Praha. Seminář mohli ocenit zejména pokročilejší studenti, neboť mnoho z technik bylo na samém pomezí aikido kdy se projevoval velmi osobitý, praktický přístup a viditelný vliv jiných bojových umění, jako judo či zápas.
Dojo
Iyasaka Aikidoklubb.
Připravil Jaroslav Šíp, 1996