Budo se obvykle popisuje jako studium „válečné cesty“ nebo „cesty boje“. Je to japonský koncept či filosofie, která vznikla skrze několik systémů japonských bojových umění. Dva příklady systémů, které jsou založeny na budo, jsou judo a aikido. Cílem budo je mistrovství sebe sama. V budo nejsou žádní vnější nepřátelé, pouze vnitřní – ego. Věří se, že skrze přísný trénink budo může jedinec dosáhnout cíle, kterým je mistrovství sebe sama, a nakonec i štěstí skrze porážku vlastního ego. Budo je založeno na sedmi principech. Jsou jimi:
Yuki (Srdnatost)
Jin (Laskavost)
Gi (Poctivost)
Rei (Etiketa)
Makoto (Pravda)
Chugi (Oddanost)
Meiyo (Čest)
Systémy jako aikido a judo, jako budo, se zabývají mistrovstvím sebe sama a jsou proto druhotně zaměřeny na externí faktory jako sebeobrana, souboje s protivníky nebo efektivita v boji. Vzniká tak paradox, neboť cvičení musí udržovat své bojové kořeny a musí se držet svých cílů coby bojové umění – jak ale udržet takový systém, když už vás více nezajímají vnější nepřátelé nebo efektivita boje?
Hlavní úkolem, výzvou, je udržet bojovou hodnověrnost a je až příliš snadné ztratit soustředění během každodenní praxe, když nemáme dobrou metodologii, abychom zajistili, že se stále udržujeme „v obraze“. Předpokládám, že mnoho dojo a škol ji vskutku nějak ztratilo. Trik spočívá v tom, že cvičení by mělo být realistické a bojové a mělo by se držet principů budo. Dokážeme-li udržet soustředění na konečný stav mistrovství sebe sama a držet se principů budo, máme volnou ruku v objevování širokého spektra bojových aktivit jako jsou soutěže a nepoddání se a používání síly správným a přiměřeným způsobem.
Klíčem k budo je ujistit se, že jsme čestní a upřímní sami k sobě a svým partnerům. A znovu – to těžké je dělat věci tak, jako bychom nevěděli přesně, jak vypadá „to správné“, a to může přijít v mnoha tvarech, rozměrech a cvičeních!
Kevin Leavitt, překlad Jaroslav Šíp