V Japonsku 19. století, kdy se země snažila vyrovnat s úpadkem samurajské třídy, která bojovala o přežití a čelila „černým lodím“ v tokijském zálivu, žil kněz jménem Motsugai Fusen, který vybudoval na pozemcích svého zenového chrámu Saihoji školu bojových umění. Říká se, že za svůj život cvičil přes tři tisíce studentů v umění meče, kopí a jujutsu. Přestože byl znám svou velkou silou a dovedností, byl vždy zdrženlivý v jejích předvádění.
Vypráví se, že samuraj divokého vzezření přišel do chrámu, aby se zeptal na Motsugaiovu školu bojových umění. Motsugai pracoval tou dobou v zahradě a samuraj nepoznal, že uboze vypdající mnich je velký učitel.
„Kde je tvůj učitel?“ zeptal se samuraj Motsugaie.
„Dnes tady není,“ odpověděl Motsugai zatímco nonšalantně zvedl veliký kámen a začel pod ním zametat.
„Kdo jsi ty?“ zeptal se samuraj, překvapený úžasnou mnichovou silou.
„Ó, já jsem jen Motsugaiův nový student. Vrať se zítra, jsem si jistý, že můj učitel si s tebou rád dá zápas.
Samuraj se dal na odchod tak rychle, že ani neuvedl své jméno, natož aby se následující den ukázal.
To je jeden z mých oblíbených příběhů. Jedním ze zřejmých přínosů tréninku je rozvoj fyzické síly, koordinace, dýchaní, ohebnosti a dovedností. Učíme se používat naši sílu, ale myslím, že je rovněž důležité zvážit, jak ji můžeme také zneužít. Když začneme chápat, že naše síla je velice osobní, a že není k tomu, abychom ji předváděli kdekomu, začneme rozumět i tomu, co je naše duchovní síla.
Různé druhy síly
Měl jsem jednou studenta, který byl velký a měl velkou fyzickou sílu. Chvástal se svojí silou před každým, koho potkal. Věděl jako svoji sílu využít. Věřím, že je dobré plně využívat vlastních schopností, ale také jsem se domníval, že nevěděl, jak svůj dar kontrolovat, a dokonce jej zneužíval, aby něco dokázal sobě nebo svému okolí.
Ten student byl plný sebevědomí a věřil, že dokáže dobýt svět. Ale jednou se bohužel poranil, když se rozcvičoval s činkami. Brzo po té mu onemocněla matka a musela do nemocnice, kde zemřela po velmi složité a drahé operaci. Student přišel o práci. Opustila jej přítelkyně. Propadl depresi a zanedbával trénink. Nakonec se po něm slehla zem a nikdo o něm nevěděl. Mnoho let jsem si o něj dělal starosti a i dnes na něj myslím. Jeho situace mě vždy zavede k myšlenkám o mém vlastním tréninku. Aikido se pro něj stalo obtížným. Nemyslím, že jsem byl zkušený nebo dost moudrý, abych ho vedl. Pořád doufám, že se mu daří dobře.
Bez ohledu na to, jak moc byl silný v tělocvičně, porazila studenta realita jeho vlastního života. Všichni zažíváme zklamání a selhání. Všichni musíme projít bolestí nemoci a smrti – naší vlastní a často někoho nám blízkého. Důležití lidé do našich životů přicházejí a odcházejí ať chceme nebo ne. Toto je náš život a není na světě nikdo, kdo by mohl utéct událostem života. Snadno porazit své nepřátele, přesto nebýt schopen utkat se s každodenní realitou vlastního života ukazuje, že neznáme – nebo jsme jej pustili ze zřetele – význam pravé síly. A nejhůře ze všeho, možná, že naše síly zneužíváme.
Vypráví se jeden příběh o Motsugaiovi. Byl respektovaným bojovým umělcem a knězem a během složitého období před restaurací Meiji vstoupil mezi znepřátelené strany jako vyjednavač.
Kyoto, centrum mnoha konfliktů a potyček, bylo pro Motsugaie docela nové, když jej sem povolali na důležitou misi. Jak se procházel ulicemi starobylého hlavního města, všechno poutalo jeho pozornost, zvláště známý zvuk bambusových mečů shinai z tréninkové haly. Ze zvědavosti nahlédl oknem dovnitř. Nevěděl nic o tom, že právě tohle byly prostory nechvalně proslulé shinsen-gumi, která stála za mnoha atentáty a politickými souboji v Kyoto. Shinsen-gumi byla obávanou organizací, protože nelítostně stínala všechny odpůrce a politické lídry, kteří měli odlišný názor.
Když si Motsugaie všimli, vtáhli jej dovnitř a začali ostře kárat za jeho nevychovanost.
„Prosím omluvte mě,“ prosil je Motsugai. „Jsem jen vesnický buran, který právě dorazil do města. V ničem se nevyznám, tak mi prosím odpusťte a nechte mě jít.“
„Musíme mu udělit lekci. Použijme jej pro cvičení,“ zahřmělo hromadně a začali vytahovat meče na Motsugaie.
Motsugai je bez problémů zbil jednou rukou, vyzbrojený jen svojí krátkou kněžskou holí. Jeden člověk, který to tiše pozoroval, se zvedl. Byl to Isami Kondo, vůdce Shinsen-gumi. Postavil se Motsugaiovi s dlouhým tréninkovým kopím.
„Vyber si meč nebo kopí,“ požadoval nahněvaný Kondo.
„Jsem kněz a nepoužívám zbraně. Mé dvě žebravé misky mi budou postačovat,“ odpověděl Kondo klidně.
Jak Kondo bodl kopím, které má tvar kříže, Motsugai chytře zachytil boční čepele svými miskami a díky své velké síle kopí docela znehybnil. Kondo tahal a tahal a nemohl uvolnit kopí z Motsugaiovi kontroly. Zničehonic s mocným kiai Motsugai misky uvolnil a překvapený Kondo ztratil rovnováhu a spadl potupně na záda.
Kondo ocenil Motsugaiovu velkou dovednost a sílu a zeptal se jej na jméno. Kondův přístup se rychle změnil, když uslyšel Motsugaiovo dobře známé jméno.
Z historie vidíme, že Kondo příliš dychtil ukázat svoji sílu, a byl poražen, když se to snažil provést. Motsugai ve svém úsilí sílu skrýt na konci úroveň svých dovedností přiznal porážkou velkého šermíře. O několik let později byla shinsengumi rozpuštěna a Kondo a jeho skupina byli do jednoho popraveni.
Co díky našemu tréninku získáváme, je skrytá síla a tu bychom neměli tak lehce vyplýtvat. Přestože v aikido nemáme žádné soutěže, myslím, že soutěže a ukázky v jiných bojových uměních mohou být dobrým prostředkem, jak podpořit, vést a inspirovat naše studenty pozitivním a konstruktivním způsobem, probíhá-li to v atmosféře sportovního přátelství.
Ale je-li předvádění síly jen laciným prostředkem zábavy nebo způsobem, jak si dokazovat nějakou dětinskou věc, je lepší vzdát to už od začátku. Můžete si přivodit akorát ostudu a zranění. Opravdový adept bojových umění si nepotřebuje chvástat nebo ukazovat před ostatními. Je tiše a nechává ostatní, aby sami přišli na jeho pravou hodnotu. Cítíte-li, že musíte ostatním něco dokazovat, odhalujete jen vlastní slabost.
Buďte vedení formou nikoli rozumem
To je velmi tradiční náhled na bojová umění, který dnes mnoho lidí odmítá. Možná jsem jen příliš starosvětský. Když dnes o někom řekneme, že „je jednička“, máme obvykle na mysli, že je nejlepší nebo nejsilnější. Ale v tradičních japonských bojových uměních je nejvyšší možná úroveň hanshi nebo shihan, což doslova znamená „model“. Jak léta ubíhají, učitel už nutně nemusí být nejsilnější nebo nejrychlejší, ale může být perfektním „modelem“ svého umění. V našem tréninku bychom měli tento model následovat.
Zaobírám se tím, protože nedávno jsem dostal lekci, kterou nikdy nezapomenu. O tu bych se s vámi rád podělil.
Mám pár zájmů mimo bojová umění. Japonský čajový obřad je jedním z nich, přestože jej považuji za součást mého tréninku bojových umění. Jak asi každý, kdo někdy pozoroval čajový obřad, ví, vypadá to poměrně složitě. Pro nováčka, jako jsem já, to složité opravdu je, přesto všechno by během obřadu mělo dávat smysl. Je to ztělesnění ekonomie pohybu a energie a ultimátní cvičení pozornosti a vnímavosti. Není jednoduchý a zabere mnoho let tréninku.
Je jedno místo, kde jsem v průběhu obřadu mnoho let dělal chybný pohyb. Po té, co se vloží čajový prášek do čajové misky, okamžitě sáhnu po naběračce, abych na něj mohl nalít horkou vodu. Zdá se mě logické přidat horkou vodu ihned po té, co čaj dám do misky. Ale jak mě neustále upozorňují, je to špatně. Po té, co se naběračkou vloží čaj do čajové misky, odstraní se víko z nádoby na studenou vodu; vypadá to jako naprosto samostatný pohyb, který na nic nenavazuje a já se vždy ptám „co to má společného s mícháním čaje?“ A tak jsem lapen v tomto bodě; podle mého uvažování to prostě nedává žádný smysl.
Během nedávné hodiny mě má instruktorka znovu upozornila, abych nejprve sejmul víko nádoby se studenou vodou (další tři pohyby) po té, co naběračkou vložím čajový prášek do misky. Jak jsem sahal pro naběračku, abych přidal horkou vodu, překvapila mě, když mi řekla, abych nyní přidal studenou vodu do horké. Byl to právě tento moment, kdy jsem prožil obrovské procitnutí, přestože nepochynuji o tom, že komukoli jinému to zní jako ohromný nesmysl.
Nyní, po mnoha letech, mi to konečně smysl dává. Po té, co se čaj vloží do misky, je potřeba odstranit víko nádoby se studenou vodou. Než se horká voda nalije na čaj, musí člověk cítit správnou teplotu vody a je-li příliš horká, je nutné přidat vodu studenou. Během praxe se to neprovádí často, ale forma s touto možností počítá. Měl jsem své vlastní odůvodnění, ale nahradil jsem odůvodnění vyšším.
Neustále musíme používat svou hlavu, ale neměli bychom přeskakovat k závěrům. Měli bychom být vždy pozorní k vyšší úrovni odůvodnění, které se může objevit v kterýkoli okamžik.
Kdybych během svých hodin vyučoval tak, že s každým budu diskutovat, nezbyl by čas na procvičení technik. Ale když všichni studenti budou následovat správnou formu techniky, přirozeně se zlepší a porozumí technice sami.
Jak už jsem citoval dříve, slavný zenový mistr jednou řekl: „odřízni si hlavu a polož si ji vedle sebe, než začneš svůj trénink zenu.“ Znamená to, že bychom měli stranou odložit rozumování a vrhnout se do cvičení. To vyžaduje velkou odvahu a sílu. Není to něco, co bych v dnešní době viděl často.
Tichá cesta
Jsme ve věku reklamních triků. Nepřemýšlíme o kvalitě – jen o prodejích. Někdy přemýšlím, jestli adepti bojových umění musí přemýšlet o návratu k tiché cestě. Když jsem byl mladší, přemýšleli jsme o nich jako o „tichých typech“ – silných, ale odměřených. Nikdy se nevychloubáme, nikdy neukazuje svou sílu moc brzy či snadno a nikdy neděláme předčasné závěry. Ne úplně stoik, ale pravý člověk Zenu.
Co se týče Motsugaie, síly a čaje – v jeho době žil také velký válečník jménem Saigo Takamori. Je považován za posledního velkého samurajského bojovníka, který zemřel v bojích o záchranu samurajské třídy během restaurace Meiji. Jako malý vykonával v paláci službu pážete. Saigova kuráž a síla dělala dojem na všechny v jeho okolí. Jednou nařídili Saigovi, aby podával čaj pánovi hradu. Starožitná konvička na čaj byla na maličkém lakovaném podstavci, umístěném na tácu, který bylo třeba při servírování pánovi držet uctivě nad hlavou.
Ostatní pážata se rozhodla úkol Saigovi zkomplikovat a tak jakmile vyšel zpoza rohu palácové chodby, vyskočili z úkrytu, aby jej vylekali a on aby upustil čaj na zem. Saigo ale tiše a bez zaváhání pokračoval. Pak poklekl, odsunul dveře shoji, ukolnil se naservíroval čaj pánovi, znovu se poklonil, opustil místnost a tiše, bez zaváhání shoji zavřel. Jeho denní povinnosti úspěšně skončily. Pohlédl na ostatní pážata a povídá: „Páni, vy jste mě ale vylekali!“
V pozdějším letech byl Saigo velký válečník, který se setkával s představiteli státu denně. Žil ale tak skromně, že měl pouze jediné vlastní kimono. Říká se, že když jej dal vyprat a neměl co na sebe, jednoduše ten den nepřijímal žádné návštěvy. Doufám, že v našich vlastních bojových uměních všichni trénujeme tak, abychom rozvíjeli sílu snášet také těžkosti našeho každodenního života se stejnou mírou vyrovnanosti a klidu.
Kensho Furuya: KODO – Ancient Ways. Ohara Publications Inc., USA 1996. Str. 132-138. Překlad Jaroslav Šíp