Aikido je bojové umění pro život. Dosahuje vítězství prostřednictvím míru.

Zpočátku stačí tepláky a triko. Cvičí se na rohožích tatami, není tedy zapotřebí obuvi. Později je vhodné opatřit si judogi (kimono). Vhodnější než na karate je na judo – je pevnější. Hakama – kalhotová suknice – se nosí až po dosažení technického stupně 3. kyu.

Začít cvičit aikido můžeš kdykoli během školního roku. Aikido se cvičí ve dvojicích či trojicích a cvičí-li spolu dva začátečníci, většinou si těžko ví rady. Proto je lépe, když cvičí začátečník s pokročilým studentem, který mu techniku vysvětlí a pomůže mu ji zvládnout. Smyslem a cílem cvičení ve dvojicích rozhodně NENÍ vzájemná konfrontace a měření sil. Cílem cvičení je NAUČIT SE.

Čím častěji, tím lépe. Záleží jaký máš cíl. Není problém, když budeš chodit jednou týdně s cílem se občas protáhnout a přijít na jiné myšlenky. Můžeš také chodit na všechna cvičení a tak trénovat denně. Problém může nastat tehdy, budeš-li chodit jednou týdně s očekáváním, že z tebe za půl roku bude akční hrdina 🙂 Začínat s jakoukoli aktivitou je jako pilotovat letadlo – abys vzlétl, musíš mu dodat spoustu energie. A když dosáhnete tu správou výšku, stačí ji jen udržovat. Když při startu nedodáš energie dostatek, těžko vzlétneš.

Fyzická síla, ačkoli je později výhodu, je v prvních letech cvičení spíše překážkou. Tvrdíme tedy, že dívky, které začínají, jsou ve výhodě. A později si obě strany uvědomí, že síla podstatná není.

Začít je možné v každém věku. Zatímco u nás rodiče vodí na cvičení děti, v západní Evropě je běžné, že děti se chodí dívat, jak rodiče cvičí aikido. Pokud jde o fyzickou náročnost cvičení, je na každém, aby cvičil tak, jak dokáže a jak mu jeho fyzická omezení, kterých věkem přibývá, dovolí. Techniky je možné cvičit i velmi pomalu a s užitím minima síly. Cílem cvičení není za každou cenu zvítězit a ukázat, že jsem nejlepší. Cílem je něco se naučit. Fyzická síla, ačkoli je výhodou, není podmínkou – důraz je kladen zejména na správné dýchání a uvolněný pohyb. Aikido není cvičení jen pro využití voného času dětí v pubertě, aikido je cvičení na celý život. Naši učitelé jsou povětšinou od 50 do 80 let věku.

Máme zkušenosti s dětmi od čtyř let. Přestože aikido je bojové umění, nelze očekávat, že by v předškolním věku děti byly schopné porozumět technikám či je efektivně používat. V tomto věku dává cvičení bojového umění jiné přínosy: děti se po velmi krátké době dokáží lépe soustředit, zlepšuje se jim schopnost koncentrace a rozvíjí se koordinační schopnosti. Důraz je při dětském tréninku kladen zejména na cvičení ve dvojicích a především cvičení jednoduchých technik z úchopů a jejich opakování v drobných obměnách. Při cvičení se snažíme dbát na to, aby si děti uvědomily, jak je snadné někomu ublížit a snažily se toho vyvarovat. Hlavním cílem cvičení zejména u dětí je vštípit jim vzájemný respekt a přivést je k pochopení, že pomáhat jeden druhému je důležitější, než nad někým vyhrát.

Velmi zajímavým prvkem tréninků pro děti je cvičení s dospělými – děti při cvičení velmi zvážní a snaží se předvést techniku jak nejlépe dovedou a velcí cvičenci si uvědomí, že fyzická síla je méně důležitá, než si zprvu mysleli a začnou se na své malé tréninkové partnery dívat s větším respektem.

Semináře mají stejnou skladbu jako normální tréninky, cvičení je jen intenzivnější, tzn. že cvičení zabere každý den celkem pět hodin, zatímco trénink 1,5 hodiny. Cvičit se člověk naučí jen cvičením 🙂

Za posledních deset let se stala dvě váženější zranění. V obou případech to bylo poraněné rameno. Obě byla způsobena vlastní nepozorností poraněných. První se zranil při rozcvičce, kdy každý cvičí sám a druhé se stalo po tréninku. Při cvičení neusilujeme o zneškodnění partnera maximální silou, není cílem udeřit či ublížit, ale naučit se partnera kontrolovat.

Cíle aikido můžou být pro různé lidi odlišné. Přesto se všichni setkávají na žíněnce a společně cvičí a sdílejí spolu minimálně jeden cíl: něco se naučit. Je lehké pochopit, že když se člověk má něco naučit, naučí se toho více od někoho, kdo více zná a více umí, než od člověka, který toho stějně jako on sám. Na druhou i učitel potřebuje mít své posluchače, jinak bude zbytečný. Když se učíme cizí jazyk, naučíme se nejvíce od někoho, kdo jej používá dlouhou dobu. A i takový člověk, který používá jazyk dlouhou dobu, bude jistě chtít, aby ten, koho učí, dělal pokroky a mohli tak spolu hovořit stále lépe.

Stejný přístup k učení je i v aikido. Cvičí se ve dvojcích a je v zájmu začátečníka, aby se snažil najít co nejpokročilejšího partnera pro cvičení. V zájmu pokročilých je naopak pomoci začátečníkům, aby dělali co největší pokroky, aby se společně mohli věnovat pokročilejším technikám.

Princip soutěžení a tedy i soupeření není preferován, neboť jeho cílem je prosazení těch nejlepších bez ohledu na ostatní a není proto v souladu s principy aikido jako takovými ani se způsobem učení, který preferujeme.