Zakladatel aikido, Osensei Moriehi Ueshiba

Morihei Ueshiba – zakladatel aikido – se narodil v přímořském městě Tanabe, v dnešní prefektuře Wakayama, 14. prosince 1883. Jeho otec Yoroku Ueshiba byl váženým mužem, mnoho let sloužil jako člen městské rady a pamětníci často zmiňovali jeho velkou fyzickou sílu a znalost bojových umění.

Morihei se narodil jako čtvrté dítě, k radosti svého otce, který se konečně dočkal syna. Jeho zdraví bylo nevalné, často býval nemocný a proto jej tatínek podporoval ve zlepšovaní tělesné zdatnosti. Středoškolské vzdělávání ukončil po prvním ročníku a v sedmnácti letech se vydal do Tokia, kde s pomocí dobře situovaných příbuzných založil a provozoval papírnictví. Večer pak navštěvoval tréninky Tenjin Shinyo-ryu jujutsu.

Neuběhl ještě ani rok, když musel Morihei Tokio opustit, poněvadž onemocněl beriberi. Vrátil se do rodného Tanabe, kde se po čase úplně uzdravil. Pobyt v Tokiu ukázal, že Morihei se nenarodil proto, aby se stal obchodníkem – a tak v roce 1903, krátce před vypuknutím Rusko-japonské války, vstoupil do armády. Jeho náklonnost k bojovým uměním se projevila zejména při cvičení s bajonetem, ve kterém mezi ostatními vojáky vynikal.

Během vojenské služby navštěvoval také tréninky školy Yagyu Shingan-ryu v Ósace, kde byla v té době jeho posádka. Jak intenzivně a do jaké hloubky Morihei umění této školy studoval nevíme, avšak i poté, co v roce 1906 odešel z armády, příležitostně zajel z Tanabe do Sakai, kde bylo dojo školy Yagyu.

Několik dalších neklidných let strávil Morihei v Tanabe. Krátkou dobu cvičil judo, když jeho otec dovezl instruktora Kodokan Judo, aby učil místní chlapce. To dobou začala japonská vláda udílet finanční pobídky, aby podpořila kolonizaci ostrova Hokkaido. S vyhlídkou nového dobrodružství Morihei stanul v čele čtyřiapadesáti rodin a roce 1912 se usadili v odlehlé oblasti na severu ostrova, kde založili vesnici Shirataki.

Sokaku Takeda

Onisaburo Deguchi
kolem roku 1920.

Na dlouhé cestě zpátky do Tanabe zapředl Morihei rozhovor se spolucestujícím, který zaníceně hovořil o léčitelských schopnostech mimořádného člověka, náboženského vůdce jménem Onisaburo Deguchi. Ovládnut touhou se s ním setkat a požádat ho, aby se modlil za otcovo uzdravení, změnil pro tu chvíli Morihei cíl své cesty. Odbočil do města Ayabe, centra náboženství Omoto, které leží nedaleko Kjóta. Charismatický Onisaburo zanechal v Moriheiovy trvalý dojem a tak zůstal v Ayabe několik dní.

Když Morihei konečně dorazil domů, byl Yoroku již po smrti. Otcova smrt Moriheiem hluboce otřásla a než se s touto ztrátou vyrovnal, mnoho vytrpěl. Několik měsíců, které následovaly po otcově smrti, bylo Moriheiovo nenormální chování příčinou starostí rodiny i příbuzných. O několik dalších měsíců déle se Morihei, který nemohl zapomenout na setkání s Onisaburo Deguchim, rozhodl, že se přestěhuje do Ayabe, aby hledal mír duše v asketickém životě uvnitř Omoto. Ueshibův život znovu začal v komunitě Omoto s manželkou Hatsu a osmiletou dcerkou Matsuko. S novou vervou a nadšením se vžil do způsobu života sekty Omoto a brzy se stal jedním z nejbližších Onisaburových spolupracovníků. Duguchi byl unesen Moriheiovou dovedností v bojových uměních a vyzval jej, aby učil zájemce z řad věřících Omoto. A tak ve svém domě otevřel „Ueshibovu soukromou školu“, kde učil Daito-ryu jujutsu.

Fotografie pořízená těsně před zamýšlenou popravou. Onisaburo Deguchi je druhý, Morihei třetí zleva. (Budo, str. 12.)

Po návratu z Japonska se Morihei znovu usadil v Ayabe. Mezi studenty Daito-ryu, které Morihei vyučoval, patřilo i několik námořních důstojníků, nejvýznamnějším z nich byl admirál Seikyo Asano – také oddaný věřící Omoto, a tak se postupně informace o jeho dovednosti v bojových uměních začala rozšiřovat.

Asano hovořil o Ueshibovi před svými kolegy z námořnictva s obdivem a nadchl jiného admirála – Isamu Takeshitu, který podnikl cestu do Ayabe, aby shlédl Ueshibovo umění. Takeshita byl více než nadšen a brzy bylo vše zařízeno proto, aby Morihei mohl předvádět ukázky a vést semináře v Tokiu. Mezi Ueshibovy patrony patřil i penzionovaný admirál a ministerský předseda Gombei Yamamoto.

Ueshibovo spojení s náboženstvím Omoto se ukázalo jako přítěž ze strany mnoha jeho prominentních podporovatelů. Přesto se díky svým výjimečným schopnostem v jujutsu a charismatu stal instruktorem Tokijské vojenské a obchodní elity a mezi lety 1925 a 1927 podnikl spoustu cest. Nakonec probral situaci s Onisaburoem a s jeho souhlasem se rozhodl přestěhovat do Tokia, aby se věnoval učení na plný úvazek.

V prvních letech po usazení v Tokiu vyučoval Ueshiba v soukromých rezidencích svých patronů. Mezi jeho studenty patřila společenská elita té doby – armádní důstojníci, politici a obchodníci. Zejména admirál Takeshita, který byl oddán bojovým uměním a jednu dobu zastával funkci prezidenta Svazu sumo, byl aktivní cvičenec. Takeshita studoval Daito-ryu víc jak deset let a sám ve svém domě vyučoval.

Věnoval mnoho času, aby uvedl Ueshibu a jeho umění v odpovídajících společenských kruzích a je málo pravděpodobné, že by zakladatel aikido býval uspěl v Tokiu bez admirálovy podpory.

Ueshibovo umění, které mělo v prvních letech tokijského pobytu několik různých jmen, postupně nabývalo na popularitě. Díky úsilí admirála Takeshity a dalších osob byl sebrán dostatek prostředků a v  roce 1931 bylo konečně otevřeno stálé místo pro cvičení – Kobukan Dojo. Bylo umístěno na Shinjuku – v rušné obchodní čtvrti Tokia – na místě, kde dnes stojí světové ředitelství Aikikai. Mezi Ueshibovy nejbližší žáky (uchideshi) a studenty během období Kobukan patřili osobnosti jako Yoichiro Inoue, Kenji Tomiki, Minoru Mochizuki, Shigemi Yonekawa, Rinjiro Shirata a Gozo Shioda.

Díky mnoha kontaktům s námořními a vojenskými důstojníky učil Ueshiba v různých vojenských institucích jako např. Škola armádních důstojníků Toyama, tzv. „Škola špiónů Nakano“, Námořní akademie a další místa. Jak se Ueshibův rozvrh zaplňoval, museli stále častěji lekce vést jeho nejbližší žáci.

Část tohoto období vyučoval Ueshiba techniky Daito-ryu aikijujutsu, jak je někdy Takedovo umění nazýváno, a udělil „certifikáty“ (tzv. „předávací svitek“ na sobě nesl seznam všech technik, které student zvládl) se jménem této školy. Moriheův vztah s Takedou však v důsledku jeho finančních požadavků postupně ochládal a tak se od svého bývalého učitele postupem času distancoval. Po roce 1935 spolu nebyli již déle v kontaktu, přestože techniky Daito-ryu tvořili v modifikované formě stále většinu Ueshibova repertoáru. Před 2. světovou válkou se pro jeho umění nejčastěji užívalo jména „aiki budo“. Během celé této doby Ueshiba udržoval úzký vztah s náboženstvím Omoto a Onisaburoem. Pro šíření Moriheova bojového umění byla na Onisaburův podnět založena „Společnost pro propagaci bojových umění“, nad níž drželo Omoto záštitu. Po celém Japonsku byly založeny pobočky, kde probíhaly tréninky – obvykle společně s pobočkami Omoto. Organizace byla činná mezi lety 1931 a 1935, kdy bylo Omoto brutálně potlačeno Japonskou vojenskou vládou.

Morihei jednou řekl: „Takemusu Aiki ti řekne, je-li tvá technika mrtvá nebo živá.“ Na obrázku Takemusu Aiki, (podepsán) Morihei. (The Essesnce of Aikido, str. 84.)

V polovině padesátých let začal Ueshiba vyjíždět ze svého odlehlého sídla v Iwamě stále častěji. Trávil několik dní v Tokiu, pak se vrátil do Iwamy nebo navštěvoval přátele a studenty v Osace a Wakayamě. Dostával mnoho pozvání a bylo těžké předvídat, kde bude příští den nebo kdy se zastaví v hlavním dojo Aikikai na Shinjuku, aby vedl hodinu.

Mnoho žáků, kteří začali cvičit po válce a měli příležitost na vlastní oči spatřit zakladatele při vyučování nebo ukázkách, bylo inspirováno jeho energickými a přesto ladnými pohyby i jeho etickým pohledem na bojová umění. Ueshiba byl od přírody optimista a tak často při učení i ukázkách ukazoval svou bezstarostnou stránku. Jindy, zejména když mluvil o hlubším významu aikido při výuce i méně formálních příležitostech, odkrýval hloubavou stránku své duše. Vždy byl spontánní, občas se velmi rozzlobil, když uviděl studenty jak se pouštějí do nebezpečných technik nebo nepřistupují ke cvičení s dostatečnou vážností. Všechny tyto stránky jeho charakteru zanechaly trvalé vzpomínky ve všech, kdo se s ním setkali.

V pozdějších letech, kdy se jeho zdraví začalo zhoršovat, trávil Ueshiba většinu času v Tokiu. Nemohl se už pohybovat tak snadno a rychle jako dříve a tak jeho pohyby prošly proměnou. Mnoho jeho technik se zkrátilo a házel mladé a silné studenty posunkem nebo švihem ruky někdy i bez toho, aby se jich vůbec dotkl. A protože tato fáze Ueshibova aikido nastala právě v době, kdy se aikido začalo šířit do světa, zůstává v myslích mnoha studentů a učitelů obraz drobného stařečka s bílou bradkou, který mává rukou před přibíhajícím útočníkem. Zakladatelovo aikido v posledních letech jeho života můžeme chápat jako přirozený vývoj jeho předchozích zkušeností, ale jak Ueshiba sám často zdůrazňoval, jeho schopnosti byly výsledkem více jak šedesáti let tréninku. Publicita, které se mu dostalo díky mnoha veřejným ukázkám, a pozdější dostupnost filmů zrodila mnoho imitátorů.

Zakladatel aikido naposledy vydechl 26. dubna 1969, kdy zemřel na rakovinu jater. Po něm nastoupil jeho syn Kisshomaru Ueshiba, který přijal titul „druhý doshu“. Aikikai Foundation, poválečné pokračování Kobukai Foundation, má v dnešním světě aikido mimořádnou pozici. Více jak polovina národních a regionálních organizací aikido udržuje kontakt s vedním v Tokiu, které v zahraničí operuje jako International Aikido Federation.

Dnes se cvičí i další formy aikido. Yoshinkan Aikido, které založil Gozo Shioda, klade důraz na silový předválečný styl; Shinshin Toitsu Aikido, které vytvořil Koichi Tohei, je zdravotní systém s technikami aikido, který zdůrazňuje koncept ki; Tomiki Aikido, které sestavil Kenji Tomiki v sobě zahrnuje i soutěžní formy; Yoseikan Budo, založené Minoru Michizukim, je komplexní systém, který spojuje prvky aikido, judo, karate a kenjutsu.

Budoucnost aikido vypadá zářivě s tím, jak toto umění vstupuje do své dospělosti. V Japonsku i v zahraničí je mnoho instruktorů s více jak třicetiletou praxí v tréninku a vyučování. O tomto bojovém umění byly publikovány doslova stovky knih v desítkách jazyků a mnoho kreativních aplikací aikido se používá při prosazování zákona, v psychologii, fyzioterapii a v mnoha dalších odvětvích.

Videa

Osensei Moriehi Ueshiba ca. v osmdesáti letech svého života.

Žáci Morihei Ueshiby

Zdroj wikipedia

Druhá (válečná) generace (c.1936–c.1945)

• Tadashi Abe (1926–1984) od 1942, 6. dan
• Minoru Hirai (1903–1998) od 1939, zakladatel stylu Korindo.
• Kisaburo Osawa (1911–1991) od 1941, 9. dan
• Kanshu Sunadomari (1923-2010) od 1942, 9. dan
• Bansen Tanaka (1912–1988) od 1936, 9. dan
• Saburo Tenryu (1903–1989) od 1939, slavný zápasník sumo
• Koichi Tohei (1920-2011) od 1939, jediný 10. dan udělený Ueshibou a potvrzený Aikikai

Čtvrtá (a poslední) generace (c.1956–c.1969)

• Kazuo Chiba (n. 1940) od 1958, 8. dan
• Terry Dobson (1938–1992) od 1960, 5. dan
• Seishiro Endo (n. 1942) od 1964, 8. dan
• Gaku Homma (n. 1950) zakladatel Nippon Kan a poslední uchideshi
• Norihiko Ichihashi (1940–2001) od 1960, 8. dan
• Shizuo Imaizumi (n. 1938) od 1959, 7. dan
• Mitsunari Kanai (1939–2004) od 1959, 8. dan
• Yutaka Kurita (n. 1940) od 1959, 6. dan
• Koretoshi Maruyama (n. 1936) od 1954, zakladatel Aikido Yuishinkai International
• Shuji Maruyama (n. 1940) od 1959, 6. dan
• Seijuro Masuda (n. 1936) od 1962, 8. dan
• Robert Nadeau (n. 1937) od 1962, 7. dan
• Kenji Shimizu (n. 1940) od 1963, 8. dan
• Roy Suenaka (n. 1940) od 1961, 8. dan
• Seiichi Sugano (1939-2010) od 1959, 8. dan
• Morito Suganuma (n. 1942) od 1964, 8. dan
• Akira Tohei (1929–1999) od 1956, 8. dan
• Takeji Tomita (n. 1942) od 1961, 7. dan
• Yoshimitsu Yamada (n. 1938) od 1956, 8. dan

Knihy